Na věky po boku Tvém, má Lásko...

15. february 2007 at 18:32 | Bata |  Vaše-naše povídky
Pomalu jsem procházel temnou uličkou, s pohledem poněkud neopatrně pozvednutým vzhůru. Dnes byla nádherná noc. Obloha byla téměř bez obláčku. Hvězdy byly krásně vidět, skoro jako na horách. Ještě nedávno tady ve městě člověk hvězdy nezahlédl, protože je neustále zakrývaly oblaka kouře a smogu. Teď je to ale jinak. Doly jsou pozavírané, výroba ve fabrikách omezená, takže máme krásně průzračný vzdoušek, kterým proniknou i moje zesláblé oči a snadno mi mohou posílat do mysli nádherné obrazce noční oblohy, jenom občas narušené blikajícím pozičním světlem letadla, nebo nějakým jiným světelným efektem, popřípadě mimozemským talířem na výletě. Dnes byl navíc měsíc v úplňku. Jeho sinalé světlo dodávalo okolí podivnou perspektivu, nádech tajemna a romantiky.
Byl jsem opravdu rád, že na úplněk vyšlo tak hezké počasí. Daň za čistý vzduch je sice vysoká, s těmi všemi nezaměstnanými kolem, ale v tuhle chvíli bych klidně sobecky propustil úplně všechny, jenom abych si tu nádhernou atmosféru mohl udržet.
Vždy za úplňku vycházím v noci ven. Teda, nejenom za úplňku, ale právě tehdy, kdy mi nad hlavou svítí měsíc a zalévá mě svojí tajemnou září, dostávám nejlepší nápady. Rád se toulám nocí sám, ať už temnými zákoutími města, v uličkách plných odpadků a tmy, nebo tajemným hustým lesem. Od přírody mám přecitlivělý zrak, má to nějaké latinské jméno, které pravidelně zapomínám, a trochu ostřejší světlo mi vadí, ale na druhou stranu vidím pohodově i ve tmě. Na sluníčku musím nosit sluneční brýle, ne snad že by mi to nějak vadilo. Dokonce i teď mám a očích svoje zakázkové zrcadlovky. Jsou dioptrické, samoztmavovací, vypadají skvěle a stály mě příšerné peníze.
Noční toulky jsou častým námětem na narážky mých přátel. Dělají si ze mě legraci, že mám v sobě něco z vlkodlaka nebo upíra. Vždycky pokyvuju hlavou a dělám poznámky typu: "Musím si udržovat image, volové." Ale je pravda, že mě to v noci prostě táhne ven.
Je to tak trochu nebezpečné, ale co. Nemůžu se přece bát každého stínu. Město je sice plné všelijakých grázlů, ilegálů z Východu a Romských spoluobčanů, takže je to v některých částech města docela o hubu, jenže já mám až nezdravě vysoké sebevědomí, co se týče pouličních bitek. Dokážu se o sebe postarat.
A navíc mě pod koženou černou bundou do podpaždí tlačí pouzdro s malým mechanickým zázrakem, čezetou sedmdesátpětkou. Takový malý velký bonus k sebevědomí.
Málem jsem zakopl o pohozenou plechovku. Vztekle jsem ji nakopnul. Už jsem málem měl ten chybějící rým. Cítil jsem, jak se mi slova tlačí z podvědomí na jazyk, ale škobrtnutí je setřáslo zase zpátky. Prokletá píseň, nějak mi nejde.
Zvedl jsem oči výš a zadíval se na Lunu prosebným pohledem. No tak, Měsíci, můj věrný spojenče,
Luno, má odvěká můzo, osviť mě i uvnitř mé mysli! Co tam mám dát? Tahle proklatá balada mi nedává spát už pár dní… Těžký to život básníka, když inspirace ne a ne přijít…
Rád se označuju za básníka, i když píšu jenom texty k písním. Textař, to je takové jinaké, ale básník, poeta, to už zní lépe. Rockový básník. Poslední Rockový básník. Romantik, ztracený v dnešní zmatené době.
Dnes už je hudba zahlcená elektronikou. Kdejaký pitomec si doma na počítači slepí pár zvuků, přidá k tomu divoký rytmus a někdy i symbolicky nějakou primitivní melodii, zacykluje to několikrát dokola a hrdě tomu říká hudba. House music. Ne, děkuju. Pro mě je hudba něco jiného, složitějšího, spojení melodie, rytmu a smysluplného textu. A takovou hudbu taky tvořím.
S Roxanou ale nějak nemůžu pohnout. Mám už hotovou hudbu, naprosto jasnou představu o tom, co bude v textu řečeno (nebo přesněji zpíváno), ale nějak se mi to celé nedaří dát dohromady. Mám sice hotových několik slok, ale pořád jsou to rozdrobené kousky, které se mi pod pomyslnými prsty kroutí jako hady a nechtějí se nechat slepit dohromady, do jednoho harmonického celku. Zkrátka, potřebuju nějakou inspiraci jako sůl…
"Oči vášní planoucí, oči plné lásky, oči život kradoucí, táhnoucí tě zpátky. Jen jednou se podíváš, jen jednou jí spatříš, nikdy už se neschováš, navždy už jí patříš. To je Roxana, Roxana… Roxana překrásná, Roxana čarovná…"
Šel jsem uličkou s měsícem nad hlavou a písničkou na rtech. Doufal jsem, že mě něco napadne, než se dozpívám ke konci tohohle kousku, kde jsem se zasekl. Ale nic. Protáhl jsem poslední slovo do ztracena a smutně zmlknul. Nějak mi nic na jazyk nepřicházelo… Jenom nadávky.
"Tělo žárem planoucí, tělo hodné bohyně, tělo touhou křičící, vypadá tak svůdně. Stačí jen jeden dotek, stačí pouze chtít, stačí přání vyslovit a můžeš ji mít…"
Zmlknul jsem. Nemohl jsem přijít na nic, co by tyhle dva kousky nějak propojilo. Nic, co by se tam dalo strčit. Hm. Že by…
Moje myšlenkové pochody přerušily zvuky, přicházející odněkud z boku, z vedlejší uličky.
Zastavil jsem se a zaposlouchal se do noci prozářené měsíční září. Byl to rytmický zvuk, které vydávaly boty pleskající v rychlém běhu o beton. A jako ozvěna byl slyšet tlumenější dupot několika dalších párů bot.
Zvuky se rychle přibližovaly a nabíraly na hlasitosti. Měl jsem pocit, že slyším tlumené sípění půlnočních běžců.
Někdo někoho honil, to bylo jasné. Moje citlivé uši už si stačily zvuky přebrat. První běžec měl boty s měkkou gumovou podrážkou, zatímco jeho pronásledovatelé vydávali silnější, tvrdší zvuk. Byl bych ochotný odpřísáhnout, že to byl zvuk těžkých kanad.
A kdopak nosí v tomhle proklatém městě těžké vojenské boty? Kromě mě, pochopitelně. Ale já jsem prý blázen.
V základě dvě skupiny. Policajti a skinheadi. Ani o jednu skupinu jsem zrovna nestál. Vlasatec v černé kožené bundě a se zrcadlovkami na očích by se asi nelíbil ani jedné skupině, zvlášť když jsou na lovu.
Možnost policejní akce jsem vyloučil, to by byl slyšet jekot: "Policie! Policie! Zastav! Stůj nebo střelím!", syčení policejních vysílaček a odněkud z dáli houkání sirén. Nic z toho moje uši nezaregistrovaly, takže zbývají nejspíš holé hlavy na lovu nějakého spoluobčana tmavé pleti, popřípadě nadité peněženky.
Takže jsem udělal to nejrozumnější, co se dalo v dané situaci dělat. Bleskově jsem se přemístil za přeplněný kontejner, mnohokrát přehrabaný bezdomovci, a přikrčil se v jeho stínu. Uličku blikavě osvětlovala zázrakem neroztřískaná lampa pouličního osvětlení. V kombinaci se sinnou září Luny to dávalo dost světla, aby mě v mém úkrytu nikdo neviděl. Pokud by neměl infravizor, dodala moje příliš silná fantazie.
Pravou ruku jsem dal na pažbu pistole, přímo jsem cítil impuls sebedůvěry a síly, který mnou projel. Tak pojďte, sráči. Uvidíme, co to kolem mě běží za maratónce…
Pak mi překvapením trochu poklesla čelist. Těch pár sekund, které mi zabrala analýza situace, vyhotovení bojového plánu a následný skok do úkrytu, první běžec využil dokonale. Vlastně, ona to byla běžkyně.
Nejdříve se objevil její stín, nepřirozeně prodloužená silueta běžící štíhlé ženy. Přejel po stěně budovy, sklouzl na silnici a pak ztratil na významu, protože se objevila ONA.
Strhnul jsem si brýle, abych lépe viděl, ale co jsem získal na světlosti jsem zase ztratil na rozmazanosti. Nešikovně jsem si zase brýle narazil na oči.
Byla štíhlounká, ale přitom dokonale tvarovaná. Mohl bych ji docela přesně popsat jako černobílou. Z černých riflí a úplého tílka prosvítala bledá kůže. Spousta holé bledé kůže.
Pohybovala se neuvěřitelně ladně, byla to úplná óda na pohyb. Dlouhé černé vlasy za ní vlály a dotvářely dokonalý obraz, který se mi vryje do paměti nejspíš až do konce světa. Nebo života, podle toho, co přijde dřív.
Zahnula a ladně proběhla kolem mě. Zachytil jsem pohledem nádhernou tvář anděla, bíle zářící zpoza závoje havraních vlasů, ve které se blýskaly ty nejnádhernější oči, jaké jsem kdy viděl…
"I já jsem se podíval do těch krásných očí a hned jsem se zamiloval, ach kdy už to skončí?" probleskl mi hlavou dlouho hledaný spojovací text.
Nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy spatřil a také spatřím, proběhla kolem mého úkrytu. A ve tváři, té andělsky krásné tváři, měla vepsány stopy strachu.
Těžký dusot vojenských bot a hlasité sípění mě probralo z paralýzy, kterou mi způsobil pohled na NI.
Ti, co za ní běží, jí chtějí ublížit. A to nedopustím, i kdybych měl zemřít. Postavím se jim, i kdyby proti mně běžela celá brigáda rychlého nasazení.
Vždycky jsem měl smysl pro drama a trochu pompézní romantické výstupy. A tak, než mě stačil drobný zbyteček racionálního rozumu zastavit, vyskočil jsem a postavil se doprostřed ulice, čelem k přibíhajícím pronásledovatelům.
Pravá ruka, svírající pažbičku pistole, vyjela z rozepnuté bundy a zůstala viset u mého boku. Ještě než pohyb ruky skončil, palec odcvaknul pojistku. A v komoře už byl náboj, i když je to podle zákona zakázané.
A tak jsem stál uprostřed špinavé uličky zalité měsíčním světlem s rozkročenýma nohama, nabitou pistolí v ruce a cítil jsem se jako hrdina z romantického příběhu a zároveň jako ten největší kretén na celém tomhle světě.
 

2 people judged this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
free counters
BLOODY ANIME WORLD