Zachovat nevědomí

10. february 2007 at 19:17 | TeenSpirit |  Vaše-naše povídky
Byl vlahý letní večer. Pomalu jsem se prodírala hustým křovím, které lemovalo úzkou stezku.
Nevím, co se stalo, ale probudila jsem se až ve svém srubu. V kamnech praskal oheň a na plotně bublala polévka. Bydlela jsem sama, a proto mě toto zjištění trochu zarazilo. Pokusila jsem postavit, ale spadla jsem zpět na postel. Málo síly. A znova...tentokrát se mi to povedlo. Najednou se otevřely dveře. Stála v nich vysoká postava v taláru s kápí zakrývající obličej. Z postavy šel děs a hrůza. S cípy pláště si pohrával vítr, vypadal jako přízrak. Neznámý za sebou zavřel a vstoupil dál. Najednou mnou proběhla myšlenka, nebo spíše domněnka, že osobu znám. Promluvila krátkými, ale jasnými slovy.
"Dobré jitro, miláčku." Já však dále mlčela.
*Ten hlas, znám ho...ale ne, to není možné.* pomyslela jsem si.
Osoba sundala kápi. Podlomila se mi kolena.Vrhla jsem se mu kolem krku, málem jsem jej porazila na zem, avšak ustál to.
"Tak jsem se na tebe těšil" hladil mě po vlasech a já si připadala, jako za starých časů, před tou nehodou.
"Tys utekl? Dostal jsi přece 10let!"
"Ne, vyjasnilo se to" tato odpověď mě však neuspokojila, jelikož jsem nebyla pozvána na další soud. Nechala jsem ale vyptávání a sedla si ke stolu. Můj drahý mě následoval.
"Co se mi stalo?" zeptala jsem se opatně, rána na hlavě mě stále bolela.
"To nevím, našel jsem tě kousek od domu, ležela jsi na cestě. Vzal jsem tě domů a uložil do postele. Teď jsem sekal dříví."
"Děkuji"
Prohlédla jsem si ho pořádně, jelikož sundal svůj plášť. Ta tetování. Jeho svalnaté ruce. Vlídné oči. On ji nezabil. Vím to určitě. Nikdy jsem tomu nevěřila. Stalo se to tak náhle. Uklouzla sama. Nemohl vědět, jak blízko jsou schody. Po Karmen se mi moc stízká, ale ona udělala krok dozadu. Nevžduchl ji. Soudy nám ale nevěřily. Najednou jsem si všimla jizev po celém jeho těle. Nebyly moc staré, šel z nich strach. Uvažovala jsem dále nad tím, jak se z tama dostal. A taky nad tím, kdo mě včera udeřil.
Vstala jsem a sedla si mu na klín, pevně mě objal. Zvedl se a mě v náručí přenesl do postele. Sundal si černou košili a ulehl vedle mě. V objetí jsme si povídali, co bude dál a jestli je už všechno vpořádku.
Naše následující dny byly plné lásky a pohody. Až 6 den od doby, kdy Ville přišel: začal být nervózní a dlouhé chvíle chodil po pokoji sem a tam. Značně mě to znervózňovalo a dala jsem mu to najevo. Ville se na mě s nepřátelským pohledem zadíval a řekl, abych ho následovala. Začínala jsem se ho bát. Odvedl mě ke kůlně, otevřel dveře a vyzval mě, abych vstoupila. Dlouho jsem tu nebyla. Ville tu měl nějaké staré harampádí a taky takové své útočiště. Otevřel dveře do vedlejšího "pokoje" a ďábelsky se na mě usmál.
"Promiň, ale musí to být..." Ville do mě vžduchnul a já se dostala do oné místnosti. Zamával mi, a zavřel za nou dveře, než jsem se stihla bránit, zamkl.
Probudila jsem se. Nebyl to sen, když si to vše uvědomím, je mi na nic. Ville by tohle neudělal! Prohlídka místnosti mě nijak nepotěšila. Byla tu tma. Černá tma, taková, že ani vnoci nebývá. Ani paprsek slunce, škvíra ve zdi, zhola nic. Začala jsem plakat, křičet, jak nejvíc jsem uměla. Dlouho se nic nedělo, až pojednou se odemkly dveře. Vstoupil Ville. V ruce držel svíčku a sirky. Zapálil ji a položil na stůl, kterého jsem si předtím ani nevšimla. Zavřel za sebou a zamkl. Strach mě překonal a doslova strhl na zem. Pomohl mi vstát, on, ten který mě tu věznil.Slzy mi pomalu stékaly po tvářích. Ville mi je něžně setřel a začal mě znova hladit. Cítila jsem hlubokou lásku, jež k němu chovám. Byl tak krásný, hlavou mi znovu proběhlo, jak Ville spokojeně chrupkal a přitom si cucal palec. Najednou mi instinikt poradil, že ho mám praštit a pokusit se utéct. Kopla jsem jej do rozkroku, rychle odemkla a utíkala pryč. Nevím jak, ale dohonil mě. Znechuceně na mě podíval.
"To se nemělo stát." zašeptal. Jeho šepot, na toto mě vlastně tenkrát klofnul, hupkal tam na koncertěa zavadil o mě. Dlouho se mi omlouval, než pochopil, že se nic nestalo. Naše cesty se pak staly jednou. Až do té nehody.
"Ville?"
"Co?"
"O co ti de?"
"Snažím se tě jen chránit!"
"Snad, ale já nevím, proč zrovna takto..."
"Jinak to nejde." po této odpovědi mi přišly otázky zbytečné. Smířila jsem se s osudem a připravovala na nejhorší.
Tma. Nechápu co se stalo. Ležím. Mám svázané ruce! A nohy! Slza stíhá druhou. Němůžu se ani pohnout, slyším kroky. Zhluboka se nadechnu a snažím se být v klidu, ale to je úkol moc těžký.Z posledních sil se tázám proč. Nikdo mi neodpovídá, pokud se teda strašná bolest po celém těle dá nazvat odpovědí. Mé oči už ani nic nevidí. Uši neslyší. Necítím. Myslím že umírám. Sama. Snad se něco stane...prosím...takhle ne...nechci být sama v posledních chvílích. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale vypětím všech sil zařvu:
"VILLE!!!!" Zkrze ticho ke mně dolehne Villův hlas.
"Jsem vedle tebe, miláčku."
"Já...jsem slepá?"
"Ne, je tu tma."
"Ville, proč to děláš?"
"Nic si nepochopila. Já jsem ve stejné situaci jako ty, snažil jsem se nás oba zachránit. Zkazila jsi to. Čeká nás smrt."
"A ty víš proč?"
"Ano, vím." jeho hlas se chvěje, uačínám pociťovat úlevu, nevím z jakého důvodu. "Mohlo to být jinak. Můžu za to já." Ville se znovu ozval, stále více zmatený.
"Ale jakto???!"
"Nevíš všechno. O Karmen. Nebyla to služka. Byla to dcera mocného člověka. Z vězení jsem utekl, abych tě uchránil. Nic než smrt si nezasloužím."
Jsem slabá. Vědci měli s tím tunelem pravdu, je krásný, vidím vesmír, hvězdy a přitom utíkám dlouhým, barevným tunelem, kde daleko přede mnou září světlo. Tak krásné, teplé, sálá z něj naděje. Naděje, že jednou se se všemi potkám, s Villem, znova mi bude zpívat tu písničku s krásnými slovy...
...I'm killing loneliness with you...
HODNOCENÍ
Musím říct , že tvoje povídka se mi moc líbila. Spousta romantiky, ale i dramatických a místy až chaotických pasáží se sem opravdu hodily. Občas jsem měla i pocit , jako by to byla báseň , ta poetičnost tomu dodala nádech něčeho zvláštního... - Rozhodně by , ale nebylo na škodu se ve vypjatých situacích víc opřít do děje. Toť má rada na závěr. Rozhodně pokračuj v psaní a těším se , až si od tebe zase něco přečtu :-)
RAYN :)
 

1 person judged this article.

Comments

1 TeenSpirit TeenSpirit | Web | 11. february 2007 at 9:09 | React

o...děkuji za lichotku. mě se tenkrát moc popisovat situaci nechtělo, je to má 1. povídka. Teď píšu takovou úchylnou:D

2 Rayn Rayn | 11. february 2007 at 10:39 | React

TeenSpirit:  super tak až ji budeš mít hotovou určitě pošli :-)

3 TeenSpirit TeenSpirit | Web | 13. february 2007 at 17:17 | React

Rayn: tak že si to ty:D

4 Rayn Rayn | 14. february 2007 at 12:50 | React

TeenSpirit : thx :-)

5 TeenSpirit TeenSpirit | Web | 19. february 2007 at 18:34 | React

hej bude to dlouhé:D a bude to trvat hooodně dlouho:D

6 Rayn Rayn | 6. may 2007 at 11:52 | React

já si počkám :)

7 TeenSpirit TeenSpirit | Web | 17. may 2007 at 14:48 | React

tak sem to tu zase objevila-ztratila sem záložku:) kdy ta soutěž skončí?

8 Rayn Rayn | 20. may 2007 at 14:07 | React

no dokud budou lidi posílat povídky , tak nemám důvod soutěž rušit takže klidně mi šupněte další :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
free counters
BLOODY ANIME WORLD